- 14. apríl 2016 -
- 26. február 2016 -
- 9. apríl 2015 -
- 30. júl 2014 -
- 3. január 2014 -
- 3. január 2014 -
- 13. december 2013 -
- 10. november 2013 -
- 3. november 2013 -
- 24. október 2013 -
- 3. október 2013 -
- 9. august 2013 -
- 18. marec 2013 -
- 16. september 2012 -
- 19. jún 2012 -
- 17. jún 2012 -
- 19. marec 2012 -
- 12. marec 2012 -
- 23. november 2011 -
- 10. október 2011 -
- 5. október 2011 -
- 5. jún 2011 -
- 20. máj 2011 -
- 21. apríl 2011 -
- 4. apríl 2011 -
- 15. marec 2011 -
- 28. február 2011 -
- 18. február 2011 -
- 15. február 2011 -
- 11. február 2011 -
- 1. december 2010 -
- 1. november 2010 -
- 18. október 2010 -
- 29. september 2010 -
- 29. september 2010 -
- 20. september 2010 -
- 10. apríl 2010 -
- 12. február 2010 -
- 20. december 2009 -
- 18. december 2009 -
- 9. september 2009 -
- 10. apríl 2009 -
- 23. apríl 2008 -
- 22. apríl 2008 -
- 4. január 2008 -
- 6. december 2007 -
- 4. december 2007 -
- 20. november 2007 -
- 29. október 2007 -
- 22. jún 2007 -
- 17. máj 2007 -
- 17. január 2007 -
- 15. január 2007 -
- 30. december 2006 -
- 22. november 2006 -
- 22. apríl 2006 -
- 23. december 2005 -
- 15. apríl 2005 -
- 12. máj 2004 -
- 30. december 2003 -

Slovenská spílání v pražské Arše (No. 2)

Je pozoruhodné, jak slovenskou alternativní scénu fascinuje téma orwellovských světů a fašismu. Po sobotních  představeních divadel Pôtoň a Stoka i v nedělních Napichovačích a lízačích bratislavského Divadla SkRAT bylo toto téma akcentované. Včetně promítaných titulků Arbeit Macht Frei…

Orwellovské motivy slovenské postdramatiky

Inscenace Napichovači a lízači je vhledem do současného bankovního světa a jeho zaměstnanců. Je obrazem dnešního odosobněného světa lidí – charakterových zoufalců, lidí – emotivních zkrachovanců, lidí podřízených a vláčených systémem, který existuje bez ohledu na jakoukoli (jejich) vůli. Prostě vše ovládající a určující systém tu je a lidé v něm se mu buď podřídí – „mají vizitky“, anebo vizitky nemají, nepatří do něj a – jak se říká v úvodním obraze a zdůrazňuje v již zmíněných titulcích ke konci představení – jsou v rámci svého „dobra“ odstraňováni. Sled výjevů z kanceláří, chodeb, záchodků a kantýn nemá pevný řád a v podstatě se ani neskládá do komplexní mozaiky. Lidé v něm fetují, touží po partnerech a rodinách, dělají kariéry, slouží a souloží, brání se modernitě slov, hádají, pomlouvají, omlouvají a kají.

Jednotlivé epizody svou dramatickou neprokomponovaností a (ne)výstavbou a především napůl improvizovaným herectvím (včetně textů) působí jako obdoba produkcí českého Láhor soundsystemu (ostatně SkRAT s Láhorem občas vystupují). Záleží na dané chvíli, zda se herci podaří situaci rozvést a dovést k pointě, anebo scénu nechá „civilně“ existovat takovou, jaká v tu chvíli je a v reálném prostředí bankovních kanceláří by  pravděpodobně i byla. Od diváka to vyžaduje silnou spoluúčast a empatii. Není to „well made play“, kde by text a situace byly promyšlené a dramatikem i režisérem důsledně rozváděné a kloubené. Naopak, jde o „no made play“, kdy sám divák musí situace domýšlet, jednotlivé projevy dekódovat a intuitivně pointovat. Vedle mne sedící Petr Marek (vedoucí Láhoru) se náramně bavil, stejně jako určitá část „zasvěcených“ diváků. Ti ostatní – včetně mne – spíš fandili a nechávali se strhnout jednotlivými, herecky osobitě podanými epizodami. Například když se zaměstnanec půl roku před důchodem rozčílí tak, až se „hrdě“ nechá vyhodit, ale za den se s prosíkem vrací zpět. Anebo „trapno“ setkání dvou starších milenců v kavárně. Ona jej miluje a on váhá, váhá… až se s ním ona rozejde. On souhlasí, ale… ještě jednou by se – aby to nebylo tak blbé – s ní rád pomiloval… Tak jo, až si přijdeš pro knížky… Scéna jak z Woody Allena.

Právě na takovýchto „otiscích“ reality je inscenace postavená. Dekomponuje drama, dekomponuje příběh, dekomponuje herectví i divadelní situace. A nabízí ataky reality. Nudné, fádní a směšné. Bolestné a trapné. Skutečné. Na rozdíl od Láhoru je ale celek výtvarně i scénicky předem důsledně komponován a připraven. Jeviště je rozdělené na samostatné buňky – kancelář, toaleta, kantýna, chodba… – jež jsou přesně nasvětlované. Scénosled je dopředu dán, režie – především v mezihrách – využívá jednotlivé obrazy rytmizující (a někdy dovysvětlující) dotáčky a projekce. Svět je digitalizován, lidé se stávají čárovými kódy. Chlad a neosobnost tohoto světa a osamělost lidí je tak maximálně zdůrazňovaná a tematizovaná. Možná až příliš.

Závěrečné dopointování současného orwellovského světa nápisem Arbeit Macht Frei lze však akceptovat jen s velkými rozpaky a pochybami. Příliš silný symbol a odkaz neodpovídající předchozímu dění a – snad – ani slovenské realitě. Anebo, že bychom nevnímali či podceňovali tendence směrování současné slovenské společnosti, a hrozba novodobého fašismu je tam dnes aktuální?! Vždyť tuto symboliku použily všechny tři do Prahy dovezené produkce… Pro Tisa, Husáka, Mečiara, Dzurindu a Fica, to snad ne!

Vladimír Hulec, Divadelní noviny, 10. 12. 2012