Dramatizace více jak čtvrtstoletí starého románu, idealizující divadlo poezie, pornografická loutkárna, taneční imprese, pásmo výjevů z prostředí velké firmy a misantropické monodrama - taková byla nabídka letošní bratislavské Nové Drámy, festivalu založeného před sedmi lety s ambicí propagovat a podporovat uvádění domácí i zahraniční nové dramatiky. Přesně vzato, mohl se festival odbýt za jeden večer, totiž za ten, ve kterém se po sobě prezentovaly sdružení SkRAT se hrou Napichovači a lízači a Mestské divadlo Žilina s Handkeho Podzemným blues v režii Eduarda Kudláče. (…)
pojď v moji realitu, mám k tobě citový vztah
To zpíval kdysi Ivan Mládek a podobný, řečeno dnešními slovy, newspeak zaznívá z jeviště i v inscenaci Napichovači a lízači bratislavského divadla SkRAT.
Jsme v prostředí jakési velké firmy v open space, čili jedné velké místnosti rozdělené nevysokými ohrádkami. Napravo je záchod, uprostřed kuchyňka, vzadu část moderně zařízeného bytu a vedle ní trochu záhadný prostor s běžícím pásem ukrytým za plexisklem. Inscenace začíná tajemně: na ony přepážky jsou promítány abstraktní obrazy a k tomu zní hudba kombinující techno s noisem a ambientem. Na jevišti jsou všichni herci. Někteří z nich se přišli ucházet o práci ve firmě. Jsou tedy vyzváni, aby ukázali své vizitky. Ty ale nemají, protože ještě nejsou zaměstnáni. Aby nějaké vizitky měli, museli by být zaměstnáni. A aby mohli být zaměstnáni, museli by mít vizitky… Řešení? Zabít ty bez vizitek. Jsou beztak podezřelí – nemají přece vizitky.
Tma, hudba a promítány jsou tentokrát dotáčky muže jdoucího kanceláří, obraz kopírující reálné dění na jevišti. Dojde k záchodu a na jeho "deklu" sjede lajnu. Okamžitě upadne do bezvědomí (ne-li hůře) a v tomto stavu ho najdou dvě kolegyně. Přítomnost bezduchého těla je netrápí tolik, jako otázka co s ním a ke které by se hodil nejlépe. Ulehají tedy vedle něj a zkouší, které více sluší. Nakonec se vydávají hledat vozík, na němž by si ho odvezly domů.
Podobné absurdní scénky se střídají jedna za druhou, některá je lépe pointovaná, některá hůře a některá – zřejmě zcela úmyslně - vůbec. Herci nevytváří konkrétní postavy, ale spíše velmi obecné typy, které si nesou večerem. Nejde tu o tradiční divadelní hru, ale o pásmo výjevů ilustrujících obecně specifický odosobněný svět velkých firem a neméně specifickou prázdnotu života lidí zde zaměstnaných. Lidí řídících se radami módních časopisů a vlastní život modelujících podle úspěšných vzorů zde propagovaných. I dítě by jedna z dam ráda - je to přeci tak in.
Vše je jen na oko, na vnější efekt, buduje se zdání týmu (dlouhá, výborná a stále absurdnější scéna s pseudopřátelským a optimistickým gestem plácnutí doprovázená zvoláním "giv mi fajf"), udržují se přátelské vztahy. Ztracena, skryta a potlačena je však vlastní tvář a osobnost každého z nich. Čas od času se ale projeví. Nejvýrazněji, když se stárnoucí "pan inženýr" v podání Ľubo Burgra vzepře své o mnoho mladší šéfce a jejím nemyslným příkazům ohledně "forwardnutí" čehosi. Hádka je odehraná naplno a nechybí ani osobní útoky a vulgarity. Burgr dokonce s pocitem zadostiučinění a vítězství odchází pomyslným středem. Avšak za chvíli se vrací a plačtivě a poníženě prosí šéfku, aby na vše zapomněla. Vystřídá tedy obě titulní polohy: v okamžiku vzpoury má navrch, je dominantní, určuje tempo a vládne situací – je napichovačem. A když zoufale žadoní o milost, když nabízí cokoli, jen aby mohl vzít vše zpátky, je pochopitelně lízačem. Toto vymezení však neplatí pouze v mezilidských vztazích, napichovačem a lízačem lze být i vůči sobě samému a k vlastnímu životu.
Nejedná se tu však o nějakou agitku či kritiku kapitalistického vykořisťovatelství. Nemůžu se zbavit pocitu, že tvůrce téma nějak zvláštně fascinuje. Že jsou přitahování tím podivným světem s vlastními pravidly a morálkou. Světem, který je možná stejně absurdně totální jako libovolný autoritářský režim. Ne náhodou ostatně inscenace končí demonstrací úžasného nového reklamního hesla a strategie firmy "Arbeit macht frei" svítí na všech promítacích plochách. Jak je ve SkRATu zvykem, vznikala inscenace kolektivně na zkouškách. Teprve v závěru se zřejme režisér Dušan Vicen pokusil dát celku jednotnější ráz. I tak je ale patrná jistá roztříštěnost a možná i snaha dopřát každému z herců "jeho" výstup. Osobně se domnívám, že ještě trocha krácení, nejen v celkové struktuře inscenace, ale i v rámci jednotlivých scén, by dodala Napichovačům a lízačům výraznější švih, tah a zábavnost. Nebýt anglických titulků pro zahraniční účastníky festivalu, dával bych větší část viny za pocit neusazenosti a rozbíhavosti hereckým improvizacím. Herci SkRATu vypadají, jakoby mluvili sami za sebe a jakoby text vznikal teď a tady. Že je to přirozenost kontrolovaná a cílená, prozradily právě ony titulky, které řečené kopírovaly z dobrých 90%. A právě tam, kde se herci od nazkoušeného odchýlili, bylo to vždy na škodu. Přibývaly totiž téměř výhradně jen parazitní slovíčka a redundantní doslovující věty, které vyznění dialogů a scén spolehlivě rozbíjely.
Přes všechny drobné výhrady však byli Napichovači a lízači konečně inscenací, o jejíž smysluplné nominaci nebylo třeba nijak pochybovat. Jistě, nevypadala tak dobře udělaná, jako až televizně (pseudo)realistický Koniec hry. A její poetika – navazující v mnohém na legendární Stoku (která během festivalu slavila dvacetiletí) – nejspíš na Slovensku není tak překvapivá jako DLD. Je to ale divadlo živé a současné, divadlo, které má svou nezaměnitelnou tvář.
Jakub Škorpil, Svět a divadlo 04/2011, s. 118 – 131