Na jevišti v Nitře mezi estébáky, nácky a katy
Estébák z NDR a politický vězeň na jednom jevišti vyprávějí svoje kontrastní příběhy. Polská striptérka tváří v tvář trýzniteli svého otce. UMUČENÝ KNĚZ TOUFAR jako hlavní postava původní opery. A další příběhy z temných dob jako námět divadelních inscenací, jež měly mezinárodní premiéru na festivalu ve slovenské Nitře.
Když se řekne dokumentární divadlo, vyvolá to nejen u zasvěcených obvykle pozdvižené obočí. Většinou totiž nejde ani o divadlo, ani moc o dokument – nejčastějším vyústěním podobných angažovaných snah je podivná didaktická show, která je leckdy méně poutavá než přednáška na dané téma. Na druhou stranu jsou příklady, jež ukazují, že právě divadlem se dá postavit čelem naší minulosti snáze než prostřednictvím petic, výukových programů nebo demonstrací. Jedním z nich je pozoruhodný projekt Paralelní životy – 20. století očima tajné policie, který iniciovala a financovala Divadelní Nitra, mezinárodní slovenský festival s dvacetiletou tradicí. I letos se konal na přelomu září a října.
Festival vybral šest tvůrčích týmů z šesti zemí bývalého východního bloku a pověřil je nejprve archívním výzkumem a posléze přípravou původní divadelní inscenace na předem dané téma, vycházející z konfliktu obyvatelstva s tajnou policií za komunistických režimů. Premiéry se odehrály právě v rámci festivalu, divadelníci se s nimi pak vrátili do svých vlastí, kde se představení budou dál hrát. Projektu se zúčastnili Rumuni, Češi, Slováci, Poláci, Maďaři a východní Němci.
Právě německý příspěvek patří k nejsilnějším: v režii Clemense Bechtela se zapojila slovutná drážďanská činohra (Schauspielhaus Dresden), jež je ovšem na podobné úkoly vybavená: provozuje už několik let takzvanou Bürgerbühne (Občanské jeviště), která se na autentická představení na palčivá společenská témata specializuje. Režisér Bechtel říká: „Když se chcete vyjadřovat k současným problémům, třeba válce v Afghánistánu, můžete to sice vzít přes Shakespeara, ale leckdy to není úplně ono.“ V rámci Paralelních životů tak vznikla jednoduchá, přímočará, avšak výrazná inscenace Můj spis a já. Na jevišti se sešlo několik lidí starší generace, jež komunistický režim v bývalé NDR tak či onak poznamenal. Stavební inženýr, který absolvoval stáž v Moskvě, vypráví, jak podepsal spolupráci Stasi a dlouho v tom pokračoval i na domácí půdě. Vedle něj stojí nadšený kutil v tričku s heslem „Drážďanský Ikarus“, jenž si v garáži postavil letadlo, kterým chtěl uletět na Západ – nejen proto, že vydavatelství Axel Springer tehdy vyhlásilo, že který východní Němec přistane na střeše jejich věžáku v Západním Berlíně, obdrží milión marek. Udali ho však dva kolegové z práce a místo na Západ šel do vězení. Dnes, už volný a ve svobodné zemi, si letadla staví dál. Osudů je víc: třeba učitel, jenž odmítl udávat svého kolegu, aby se po pádu zdi dozvěděl, že on se zachoval přesně opačně. Nebo holka, která si vzala svobodomyslného muzikanta, aby se jí ten po pár letech přiznal, čím vším byla jeho domnělá volnost vykoupena. Všechno je podáváno civilně, bez přehnaných emocí. Pamětníci vyprávěli své příběhy režisérovi, ten jim dal podobu monologu a katarzní představení je na světě. Sami „herci“ vzpomínali, jaká mezi nimi byla zpočátku animozita – byli tam vedle sebe přece oběti a viníci. Divadlo se jim stalo nástrojem odpuštění.
O českém zástupci v přehlídce bychom věděli zřejmě i v případě, že by se do ničeho podobného nezapojil: je jím totiž opera Toufar Aleše Březiny, již nastudovalo pražské Národní divadlo. Kontratenorista Jan Mikušek (známý jako představitel Dominika Haška v hokejové opeře Nagano) ztvárnil umučeného kněze Toufara, pěvkyně Soňa Červená, pro niž Březina napsal předchozí úspěšnou operu Zítra se bude..., hraje symbolicky krutou tvář režimu: nejrůznější vyšetřovatele, mučitele, funkcionáře. Coby svůj operní debut Toufara režíroval filmař a dramatik Petr Zelenka. Na rozdíl od opery-procesu, jak své předchozí dílo o Miladě Horákové Březina nazval, se ale tentokrát nemohl opřít o příliš přesné archívní záznamy a opera místy stojí na vodě. Je na ní vidět, že vznikala na poslední chvíli a spíš než velkou operní událost máme takovou kuriozitu. K vidění bude nadále v repertoáru Národního divadla (hraje se v komorním prostoru paláce Kolowrat).
O umučeného kněze šlo i v případě slovenské inscenace: Vnitro vnitra bratislavského divadla SkRAT připomíná tajemný a neblahý osud tajného kněze ing. Coufala, představitele podzemní církve a zřejmě i dvojitého agenta, který byl nalezen v roce 1981 mrtev ve svém bratislavském bytě. Vyšetřování okamžitě převzala StB a ukončila ho jako sebevraždu. Kdokoli se do případu za totality i později nějak pokusil vstoupit, špatně skončil. Vyšetřování samo sice bylo po revoluci obnoveno, ale záhy znovu zastaveno. „Můžeme věřit výsledkům vyšetřování v 80. letech? Můžeme ale věřit výsledkům vyšetřování v 90. letech?“ ptají se dramaticky divadelníci. Zatím poslední obětí případu byl jistý novinář, jenž o podezřelém vyšetřování psal v roce 1993 do deníku Pravda. Jakkoli svůj poslední text ukončil vzkazem: „Nemám v úmyslu spáchat sebevraždu,“ o pár týdnů později zmizel ve Vysokých Tatrách a jeho tělo se nikdy nenašlo. Možná i proto končí Vnitro vnitra symbolicky: herci zmizí v mlze a nepřijdou ani na děkovačku.
Spíš než rekonstrukce minulosti mě zajímal přesah do současnosti. Je to něco, co pořád visí ve vzduchu jako hnijící rána.
DUŠAN VICEN REŽISÉR
Divadlo SkRAT kolem režisérů Ľubomíra Burgra a Dušana Vicena je avantgardní spolek, jenž se většinou věnuje dadaistickým taškařicím a používá převážně amatérské herce – výběr tohoto souboru (třeba v protiváze k pražskému Národnímu divadlu) může působit jako risk, který se festivalové dramaturgii vyplatil; SkRAT se nicméně věnuje svému dlouhodobému tématu, jež představuje vážnější linii jeho tvorby: v předchozí autorské inscenaci Proces procesu procesom tematizují neradostné poměry ve slovenské justici, která přímo navazuje na totalitní prokuraturu a soudy. Jak říká jedna z postav: „To už je jak v padesátých letech!“ Mrazivá odpověď zní: „Vždyť to není tak dávno.“
Za zmínku stojí ještě polský příspěvek do diskuse, s nímž přišlo krakovské Nové divadlo. Režisér Radek Rychcik v inscenaci (Ná)sleduj mě svedl na jeviště bývalého estébáka (představuje ho ovšem herec) a francouzskou dceru polských emigrantů, jež by chtěla být herečkou, ale živí se jako striptérka. Monolog nemocného a frustrovaného muže, který je upoutaný na invalidní vozík, ke svůdně se točící mladé tanečnici u tyče působí směšně i smutně. Všechen vztek a celoživotní frustrace starého sluhy zločinného režimu se vybíjejí na představitelce „zkažené“ mládeže. Dlužno dodat, že minimalistické představení si na festivalu získalo také řadu odpůrců.
Festivalový program byl samozřejmě bohatší a neomezoval se jen na projekt Paralelních životů; jakkoli s jeho tématy významně rezonoval. Příkladem budiž slovinská produkce 25 671 Prešernova divadla z Kranje: režisér Oliver Frjlič otevřel v zahraničí neznámou temnou kapitolu slovinské historie: když se totiž rozpadla Jugoslávie a vzniklo samostatné Slovinsko, více než 25 tisícům jeho obyvatel (odtud název inscenace), kteří nebyli slovinského původu, byly odebrány doklady a žádné nové jim už nebyly vydány – stali se pro stát neexistujícími jedinci. Část se později k dokladům dostala, někteří získali i odškodnění, jiní to vzdali a odstěhovali se, někteří žijí bez dokladů dodnes. Představení bylo prošpikováno řadou víceméně humorných scének na téma slovinského nacionalismu, ale celkově se věnovalo hlavně znejistění diváků a jejich manipulaci. Na začátku museli všichni diváci odevzdat své osobní doklady a dlouho to vypadalo, že o ně taky přijdou – nakonec byli pouze vyzýváni, aby si nechali na výraz solidarity své občanky dobrovolně znehodnotit. Diskutabilní pasáží byl i nátlak na diváky, ať finančně přispějí na oběti tohoto „vyškrtnutí“ ze seznamu obyvatel. Přesně po takových zážitcích si člověk říká: „Co jsem to vlastně viděl? Bylo to ještě divadlo? Co to vypovídá o Slovinsku? A co o mně?
Na festivalu se prezentovalo také Slovenské národní divadlo s inscenací hry rakouské autorky Elfriedy Jelinekové Rechnitz – Anděl zkázy, již režíroval český tvůrce David Jařab. Rechnitz vypráví skutečný příběh ze samého konce druhé světové války, kdy se na stejnojmenném rakouském zámečku sešla místní nacistická elita a uspořádala si závěrečný večírek s hodováním, popíjením posledních zásob drahých alkoholických nápojů a také hromadnými sexuálními orgiemi, a především vyvražděním několika stovek židovských vězňů. Meditace o banalitě zla se značně dekadentní linkou. Střední Evropa si v sobě nese ještě hodně nevyslovených traumat, z nichž některá bohužel pokračují do současnosti.