Slovenským zástupcem v cyklu Paralelní životy – 20. století očima tajné policie, který pořádá festival Divadelná Nitra, je bratislavské avantgardní divadlo SkRAT, složené z herců-amatérů a produkující především roztodivné dadaistické taškařice. Už to je vypečené. A dobrá volba.
Tématem dvojinscenace Vnútro vnútra jsou v první části (scénář a režie Ľubo Burgr) žánrové obrázky z vnitřního fungování StB a v druhé (scénář a režie Dušan Vicen) osud zavražděného kněze a nepřítele režimu Ing. Coufala v roce 1981, který má rozsáhlé konsekvence do současnosti – tvůrci se jen v malé divadelní nadsázce obávají, že by mohli dopadnout jako všichni, kdo se o případ zajímali před nimi, a to nejen za totality, ale i za „svobodných poměrů“. I v nich totiž zmizeli různí lidé za podezřelých okolností; což přímo souvisí s nenarušenou kontinuitou komunistické a současné slovenské justice a bezpečnostních složek. Ostatně, Vnútro vnútra navazuje na předchozí SkRATovskou inscenaci Proces procesu procesom, o níž jsem psal zde.
V žertovné části č. 1 vidíme osud důstojníka StB a později náměstka ministra vnitra Jána Hanuliaka, který se sice kdysi zapletl do ošklivé vraždy, ale daleko větší potíže mu v rámci struktury způsobí politická nepevnost: „Nejde o toho utopeného chlapce, ale ten osmašedesátý bude problém. Někoho si musel pořádně nasrat,“ říká mu kolega. Nakonec všechno dobře dopadne a Hanuliak smí odjet i na soukromou cestu do SSSR, totiž na „zahraniční rekreaci na pozvání předsedy KGB“. Do toho několik úryvků z pamětí Zdeňka Mlynáře, smířlivý projev Václava Havla a nesmiřitelný, přesto však velmi sympatický projev Petra Cibulky. Dílko velmi minimalistické, v momentech soustředění na interní hry v rámci struktur tajné policie i mimořádně zajímavé a zábané. Tradičnímu SkRATovskému „anti-herectví“ vycházejí pokřivené figury v zákulisí dějin velmi vstříc.
Vicenova polovina je podstatně divadelnější, za pomoci dotáček, masek a dýmů („prečo z toho robíme kabaret“) vede režisér působivou paralelu s Hamletem – a nepřímo tak dokazuje smysl dokumentárního divadla – co si o naší minulosti nedokážeme říct otevřeně, můžeme ztvárnit alespoň oklikou mělecky. Příběh rekonstruuje pozrozuhodný osud faráře Coufala a především zmarněného vyšetřování jeho násilné smrti. „Vyšetřování v 80. letech případ uzavřelo jako sebevraždu. Ale můžeme věřit výsledkům vyšetřování v 80. letech?,“ ptá se z filmového záznamu Robert Roth. A pokračuje: „V 90.letech bylo vyšetřování obnoveno a posléze uzavřeno se stejným výsledkem. Ale můžeme věřit vyšetřování v 90. letech?“
„Kdyby se mi něco stalo, vzkazuji generální prokuratuře, že nemám v úmyslu spáchat sebevraždu,“ píše novinář Marcel S. ještě v roce 1993. Nebylo mu to nic platné; o pár dní později zmizel ve Vysokých Tatrách a jeho tělo se nikdy nenašlo. Stejný vzkaz vysílají tvůrci inscenace: a do efektního ticha se nakonec nejdou ani uklonit.