- 14. apríl 2016 -
- 26. február 2016 -
- 9. apríl 2015 -
- 30. júl 2014 -
- 3. január 2014 -
- 3. január 2014 -
- 13. december 2013 -
- 10. november 2013 -
- 3. november 2013 -
- 24. október 2013 -
- 3. október 2013 -
- 9. august 2013 -
- 18. marec 2013 -
- 16. september 2012 -
- 19. jún 2012 -
- 17. jún 2012 -
- 19. marec 2012 -
- 12. marec 2012 -
- 23. november 2011 -
- 10. október 2011 -
- 5. október 2011 -
- 5. jún 2011 -
- 20. máj 2011 -
- 21. apríl 2011 -
- 4. apríl 2011 -
- 15. marec 2011 -
- 28. február 2011 -
- 18. február 2011 -
- 15. február 2011 -
- 11. február 2011 -
- 1. december 2010 -
- 1. november 2010 -
- 18. október 2010 -
- 29. september 2010 -
- 29. september 2010 -
- 20. september 2010 -
- 10. apríl 2010 -
- 12. február 2010 -
- 20. december 2009 -
- 18. december 2009 -
- 9. september 2009 -
- 10. apríl 2009 -
- 23. apríl 2008 -
- 22. apríl 2008 -
- 4. január 2008 -
- 6. december 2007 -
- 4. december 2007 -
- 20. november 2007 -
- 29. október 2007 -
- 22. jún 2007 -
- 17. máj 2007 -
- 17. január 2007 -
- 15. január 2007 -
- 30. december 2006 -
- 22. november 2006 -
- 22. apríl 2006 -
- 23. december 2005 -
- 15. apríl 2005 -
- 12. máj 2004 -
- 30. december 2003 -

Z nitra Nitry 2011 (No. 2)

 

(úryvok)

V nalinkovaném světě

Také slovenský divadelní svět má své alternativní stálice, které se snaží hledat si svůj vlastní styl — a SkRAT mezi ně rozhodně patří. Režisér Dušan Vicen s tímto souborem nepracuje poprvé – ostatně loni se jejich inscenace Mrtvé duše objevila v programu DN.

Nejnovější inscenace SkRATu má až antropologicko-prorocký název: Napichovači a lízači. Lidstvo už dávno přešlo ze stádia lovců a sběračů do dalších evolučních kapitol, a Vicenova inscenace nám pojmenovává jeho (možné) současné stádium. V něčem jsou Napichovači a lízači podobní Mrtvým duším. V první řadě použitými prostředky – rozčleněním scény na lichoběžníkové hrací prostory, použitím černobílých projekcí doprovázených znepokojujícími zvuky a šumy. Ale také tématem pravidelně se opakujících a smyslu zbavených aktivit, které člověka provázejí jeho současným (ano, naším) světem. Mrtvé duše však bloudily ve světě individuí z okraje společnosti, Napichovači a lízači pobývají v přesně nalinkovaném světě manažerského, korporátního a podnikatelského prostředí. Divák sleduje výstupy a dialogy dokonale upravených manažerek, rozhovory šéfů, spolupracovníků, kolegů, nadřízených, podřízených. V jejich promluvách a myšlení se střetávají stereotypy o mužích, o ženách, o životě, o životních prioritách, o štěstí… A nebo spíše o tom, jak na nás okolní svět působí a jak ovlivňuje naše (anebo raději „jejich“!) uvažování o světě a o nás samých… Možná je to téma mnohokrát obehrané, ale bezesporu potřebné a žádoucí. Vicenova inscenace může být – i díky skromným a v jistém smyslu zcela „obyčejným“ hereckým výkonům – sympatická. Každopádně má vtip a některé výstupy jsou výtečně komediální.

A nebyla by to slovenská alternativa, kdyby na závěr neukázala, že i přes lehkonohou komiku a humor má potřebu a chuť otevřít zásadní a závažná témata. A přiznávám, že závěrečný scénický obraz s projekcemi, na kterých se objevily čárové kódy a nad nimi (místo tradičních číslíček) krutě známý trojslovný text v německém originále o tom, že Práce člověka osvobozuje, nelze jen tak z paměti vymazat…

 

Petr Christov, Divadelní noviny, 26. 9. 2011